Restaurování


Umělecká díla, historické památky a starožitnosti podléhají jednak působení času a přírodních vlivů, jednak lidským zásahům, které je chtěly neodborně opravit nebo zdokonalit. Činnost restaurátora začíná důkladným průzkumem díla, včetně například rentgenového průzkumu obrazů, zjištěním jeho provenience a historie. Dílo se musí pečlivě dokumentovat a popsat ve stavu, v němž je restaurátor dostal.

Na základě průzkumu si restaurátor vytvoří plán následující činnosti. U obrazů a soch, které byly přemalovány, se musí například rozhodnout, které novější vrstvy odstraní a kterou bude obnovovat. Po případném odstranění novějších úprav musí zajistit či fixovat původní vrstvu, zejména pokud popraskala nebo se odlupuje, u dřevěných soch musí odstranit červotoče a stopy jeho činnosti, obrazy na plátně musí často „nažehlit“ na nový podklad a podobně.

Závěrečnou fázi restaurování tvoří retušování, doplňování chybějících částí a povrchová úprava těch partií, které byly zničeny, a to pokud možno tak, aby nerušily celkový dojem. Nakonec se výsledek opět dokumentuje a o provedené práci se napíše zpráva.

Restaurátor

Restaurátor musí především s pokorou sloužit danému dílu. Musí umět potlačit svou osobnost, svoji vlastní tvůrčí invenci a nápady, které jsou nežádoucí. Např. Škrétův obraz musí zůstat Škrétovým obrazem, a po osobnosti restaurátora tam nesmí být ani stopa. Ne každý umělec může být restaurátorem. Na restaurátora se kladou velmi rozmanité požadavky a restaurování tak vyžaduje různé kvalifikace, jak umělecké, tak technické. Musí mít výtvarné schopnosti, aby dokázal dílo obnovit a případně doplnit, dobré znalosti dějin umění a ovšem uměleckých a řemeslných technik starých dob. To platí zvláště pro restaurování starožitných předmětů z různých materiálů, které vyžadují pokaždé jiné techniky (kov, sklo, dřevo, papír, keramika, textil, kámen atd.). Restaurátorství s různým zaměřením je proto studijní obor na různých středních i vysokých školách, jak uměleckých, tak také technických.

zdroj: wikipedia.org